Jednota bratrská

reformační církev

Roku 1457 se ve vsi Kunvald u Žamberka usadila skupina věřících vedená bratrem Řehořem. Odešli z Prahy, protože praxe církve utrakvistické (podobojí) i církve katolické neuspokojovala jejich potřebu křesťanského života podle Bible. Ke skupině se postupně přidávali další stoupenci týchž zásad. Roku 1467, po marném hledání už existujícího církevního společenství, založili svou církev označovanou Bratří zákona Božího. Tím došlo k definitivnímu rozchodu s církví podobojí a s Janem Rokycanou. Život tohoto společenství byl uzpůsoben k zachování fyzických potřeb člověka, tj. členové nesměli vykonávat činnosti vedoucí k obohacení (obchod) a ničení života (vojsko). Správa společenství byla svěřena úzké radě složené ze starších (seniorů). Odlišnost bohoslužeb a způsobu života vyvolávala četné protesty u představitelů ostatních církví, ale přesto se počet stoupenců Bratří zvyšoval. U příslušníků šlechty bylo členství zpočátku tajné.

Koncem 15. století už existovaly skupiny Bratří v Čechách na Mladoboleslavsku a Královéhradecku, kolem Písku a Žatce, na Moravě v okolí Prostějova, Přerova a Ivančic. S rostoucím počtem členů a v neustálé obraně své víry se vyvíjela i struktura a zásady nyní již Jednoty bratrské. Postupně bylo členům Jednoty povoleno zabývat se obchodem, řemesly i úřady, ovšem s podmínkou, že nebude porušen Boží zákon. V průběhu 16. století byly proti Jednotě použity mocenské úřední sankce: roku 1508 vydal král Vladislav mandát zakazující bratrská shromáždění, bratrské spisy měly být spáleny a kněží přinuceni k přestupu k církvi utrakvistické nebo katolické. Důsledné vykonávání tohoto mandátu trvalo až do roku 1514. V roce 1547 byl tento mandát obnoven a následovala první emigrační vlna Bratří. Uchylovali se především do Polska a do Pruska. Na tyto první exulanty navazovala další násilná emigrace roku 1628. Takto vznikala polská a německá větev Jednoty bratrské, k níž se uchylovali exulanti 18. století, když česká Jednota bratrská nemohla existovat jinak než tajně.

Pro první období je nejdůležitější osobností bratr Řehoř, vlastní zakladatel Jednoty. V první fázi existence usiloval o institucionalizaci skupiny svých souvěrců. Zásadní změny proběhly v ustavení Jednoty začátkem 16. století: do čela se dostává „větší stránka“ představovaná nejlépe bratrem Lukášem. Propracoval znovu organizační ustanovení Jednoty a vypracoval konfesi, která dokazovala, že Jednota není spolek kacířů.

Po roce 1547 nabyly větší váhy sbory Jednoty na Moravě, v Čechách žili Bratří pouze na panstvích bratrské šlechty v Mladé Boleslavi. V roce 1557 se konala všeobecná synoda, které se účastnili i zástupci polských sborů. Byla přijata konfese, která se stala normou věroučných zásad; biskupy byli zvoleni Jiří Izrael (spravoval sbory v Polsku a v Prusku), Jan Blahoslav, Jan Černý a Matěj Červenka. Blahoslav se stal představitelem nové fáze vývoje Jednoty, kterou charakterizovala větší otevřenost okolnímu světu; především kladl velkou váhu na vzdělání. Staral se, aby bratrští mládenci byli vysíláni na studia na zahraniční univerzity a školy (především německé). Z jeho četných děl je důležitý překlad Nového zákona, pro dějiny Jednoty jsou nepostradatelné zápisy bratrského archivu, který vedl a který se zachoval v Herrnhutu. Roku 1575 byla vydána Česká konfese, která stanovovala rozdíly mezi vyznáním Jednoty bratrské a luterské církve. Toto období znamená pro Jednotu období slibného rozvoje: vychází Bible kralická (1576 – 1594), Kancionál aj. Dalším střetovým bodem byl rok 1602, kdy Rudolf II. obnovil Vladislavův mandát z roku 1508; suplika, na jejímž vypracování se velkou měrou podílel Václav Budovec z Budova, neuspěla. Konec ústrkům a útokům ze strany oficiálních církví učinil teprve Rudolfův Majestát z roku 1609, který zaručoval stejná práva i pro náboženské vyznání bratrské. Po neúspěšném povstání českých stavů následovalo v roce 1627 vypovězení bratrských duchovních a roku 1628 všech nekatolických věřících. V této emigrační vlně odcházel ze země i Jan Amos Komenský. Ochranu bratrským exulantům nabídl Rafael V. Leszczyński v Lešně, Jiří I. Rákóczi v Uhrách i Krzysztof Radziwiłł v Toruni. Lešenská bratrská kolonie si dlouho uchovávala úsilím a přesvědčením J. A. Komenského své české povědomí. Teprve vestfálský mír zamezil dalšímu přirozenému vývoji této české církve a její poslední biskup J. A. Komenský píše Kšaft Jednoty bratrské. Polská větev Jednoty přijala luterské vyznání, podobně jako německá. Ke znovuobnovení Jednoty došlo až roku 1722. Zakladatelem této Jednoty je hrabě Nikolaus Ludwig von Zinzendorf. Podle Komenského edice Řádu Jednoty vypracoval Obecné zřízení, nového biskupa ordinoval Daniel Arnošt Jablonský, vnuk Komenského a syn Petra Figula.

Jednota bratrská se v průběhu 18. století rozšířila do celého světa v misích církví, které převzaly základ její věrouky. V Československu byla Jednota bratrská obnovena roku 1921.

Dramatické vnější dějiny Jednoty bratrské vlastně odpovídají i jejím dramatickým vnitřním dějinám. Původním důvodem k odchodu bratra Řehoře a jeho skupiny byla úzkost o spásu duše, která je úkolem a cílem člověka, tvora Božího na zemi. Jestliže v životě kněží, kteří měli pečovat o věřící, nacházeli podobné nedostatky, jakými vyvolali odpor katoličtí kněží, pak neměli jistotu, že tito špatní kněží vykonávají spravedlivě svoje poslání. Původní obyvatelé Kunvaldu se obrátili na kněze Matěje, kterému důvěřovali, a tak si zajistili posloupnost svátosti svěcení. V dalším období pečovali o to, aby byly zachovány všechny svátosti, jak je předepisovala Bible a tradice Jana Husa a Petra Chelčického. K zásadám později formulovaným v četných apologiích a obranách víry stanovili představitelé Jednoty rozdíly ve věrouce ve srovnání s jinými reformovanými vyznáními, kalvínským i luterským. Zejména úsilí Jana Blahoslava směřovalo k uchování bratrské věroučné tradice a samostatnosti. Více než teologickým problémům se bratrští kněží a učenci věnovali vypracovávání pravidel života pro věřící. Patřily k nim velmi přísné morální požadavky a důsledné požadování křesťanské lásky vůči okolnímu světu. Struktura společenství byla zprvu organizována na základě přísné rovnosti všech. Do čela společenství byli voleni starší a z nich úzká rada. Později byli voleni čtyři biskupové. Vyvíjela se tedy organizační struktura společenství jako důsledek toho, že se k Jednotě hlásili další a další přívrženci, kteří byli přijímání po zkoušce. Z původního uzavřeného seskupení se postupně stávalo otevřené společenství, které reagovalo na vývoj vnějšího světa, aniž se vzdávalo své vlastní identity.