Na pražské univerzitě dosáhl doktorátu práv a svobodných umění. Pracoval jako advokát a státní úředník (od roku 1670 rada apelačního soudu v Praze). Za zásluhy byl povýšen do rytířského stavu. Zabýval se českým jazykem a svoje poznatky formuloval v latinské Čechorečnosti (Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae. Čecho-řečnost aneb Mluvnice českého jazyka, 1672). Jeho pojetí odpovídá soudobým gramatikám, vykazuje poučenost (především metodologickou) pracemi Jana Amose Komenského. Znal jeho učebnice latiny i jeho práce didaktické (ODO – Opera didactica omnia, 1657). V Rosově výkladu tvoření slov jsou patrné puristické tendence – snažil se nahrazovat slova již běžně užívaná původními novotvary, které nebyly organické, (např. činětnost, jídatelna, knihotelna apod.). Pracoval na sestavení česko-německého slovníku (Thesaurus linguae Bohemicae, zachován rukopis). Souvislost s Komenského Pokladem jazyka českého (Thesaurus) je nepochybná, hlavně metodologicky. Nové výzkumy nepotvrzují závěry starších badatelů o tom, že měl k dispozici Komenského rukopis slovníku (V. Petráčková, Studia Comeniana et historica 1988, 36, s. 5-26). Rosův rukopis byl využíván obrozenci v 19. století. Při výkladu o básnictví používal jako příklad také Komenského překlad Katonových Distich a Žalmů. Jeho vlastní básnická tvorba odpovídá duchu soudobé milostné poezie (Discursus Lipirona, to jest smutného kavalíra, de amore aneb o lásce), ale duchovní časoměrné básně patří k významným českým literárním dílům 17. století (Pastýřské rozmlouvání o narození Páně).