Sedmihradsko

(rum. Ardealu, maď. Erdély, něm. Siebenbürgen)

Rumunsko. Území v severozápadní části země.

Ve starověku bylo osídleno dáckými kmeny, později se stalo součástí římské říše. Když se říše rozpadla, přicházely na toto území kmeny germánské, avarské i slovanské. Od 11. století po porážce vojvody Gyuly II. se stalo lenním územím uherského království. Uchovávalo si určitou samostatnost správní i náboženskou, obyvatelé tvořili tři základní etnické a zároveň sociální skupiny: maďarská (uherská) šlechta, němečtí kolonizátoři (řemeslníci) a Sékelové (jejich etnický původ není zcela rozřešen – jde snad o původní maďarské obyvatele, kteří asimilovali slovanské kmeny). Správně bylo území rozděleno do žup, spravovaných župany, a ti podléhali volenému vojvodovi. Od 2. poloviny 17. století bylo Sedmihradsko připojeno k habsburskému soustátí, a to až do roku 1867 (rakousko uherské vyrovnání), kdy se stalo součástí Uher. V současné době je centrální část území rumunská, okrajové župy původního Sedmihradska jsou maďarské.

Politicky významné bylo období 16. a 17. století, kdy Sedmihradsko spravovali Štěpán Bočkaj, Gábor Bethlen, Jiří I. Rákóczi a Jiří II. Rákóczi. Kněžna Zuzana Lórántffy (manželka Jiřího I. a matka Jiřího II.) pozvala Komenského do Blatného Potoka, aby zde vybudoval školu podle svých pansofických a pedagogických principů. Komenský pracoval v Blatném Potoku (potocké gymnázium) v letech 1650 – 1654.