Svým velkým racionalistickým systémem položil základ novověkému myšlení. Jeho metodická skepse ústila v sebejistotě myslícího já, opírající se o poznání jasné a zřetelné. S Komenským byl sblížen systémotvorným úsilím o postižení celku světa, odlišoval se od něho důraznějším příklonem k moderní mechanistické přírodovědě a oddělením filozofie od teologie. Komenského tradicionalističtější zakotvení v řádu a panharmonii vykazuje i některé přednosti oproti Descartesovu mechanicismu a příkré kontrapozici subjektu a objektu.
Z díla:
Discours de la méthode, 1637
Meditationes de prima philosophia, 1641
Principia philosophiae, 1644