reformace

Reformace znamená obnovení, nápravu, v našem případě jde o obnovení církve návratem k jejím původním kořenům, to znamená především k Bibli a k praxi původní křesťanské církve v prvních stoletích po Kristu. Odtud pramení odpor k hierarchické struktuře a obřadnosti římské katolické církve, spojený s kritikou morálního stavu jejích představitelů, jež vyústila v zásadní odmítání papežství.

Za vývojový předstupeň evropských reformací je považováno české husitské hnutí. Jako první v evropské historii narušilo pozici římské církve (sekularizace pozemkového majetku téměř v celých Čechách a částečně na Moravě, vyřazení církve z politického života, vznik kališnické církve), posílilo politickou sílu měst, dokončilo jejich počešťování a přineslo jim (podobně jako vyšší a nižší šlechtě) majetkové zisky.

Německá reformace

Náprava církve, o kterou usilovalo husitské hnutí, se razantně uskutečnila až v 16. století (tzv. druhá reformace). Duchovním otcem německé i evropské reformace byl Martin Luther (1483 – 1546). K vystoupení proti Římu se rozhodl v souvislosti s odsouzením prodeje odpustků. Dne 31. října 1517 přibil na dveře chrámu ve Wittenhergu svých 95 tezí proti odpustkům. Za jediný zdroj víry považoval Písmo svaté. Vystupoval radikálně proti papeži a duchovenstvu. Myšlenky německého reformátora získávaly netušený ohlas. Na sněmu ve Špýru (Speier) v roce 1529 potvrdila většina účastníků správnost Lutherových závěrů. Účastníci sněmu protestovali proti zákazu reformace a střetli se názorově s Karlem V. Z tohoto důvodu se zastáncům reformace říká luteráni nebo protestanti.

Roku 1530 předložili protestanti na říšském sněmu v Augsburgu tzv. augsburskou konfesi, sestavenou Lutherovým spolupracovníkem Filipem Melanchthonem. Konfese obsahovala základní principy luterské reformace. Podle luterského vyznání promíjí Bůh člověku hříchy pro spravedlnost Ježíše Krista.

Reformace zahájená Lutherem v Německu se začala šířit v mnoha evropských zemích, především ve Švýcarsku, Anglii a Francii.

Švýcarská reformace

Ve Švýcarsku se reformačních myšlenek ujal Ulrich (Huldrych) Zwingli (1484 – 1531). Se samotným Lutherem se neshodli, když začal popírat skutečnou přítomnost Krista ve svátosti oltářní a tvrdil, že chléb a víno ve svátosti oltářní představují Krista pouze symbolicky.

Pod vlivem Zwingliho názorů se vytvořila sekta novokřtěnců (Švýcarsko, Nizozemí). Odmítali křest dětí, křtili pouze dospělé. Vytvářeli náboženské komunity, v nichž byl majetek společný všem.

Vedle Luthera byl nejvýznamnější reformátorskou osobností Jean Calvin (1509 – 1569), původem z francouzské Pikardie. Navazoval na to, co hlásal Luther. I on považoval Bibli za jediný zdroj víry. Nejzajímavější v jeho filozoficko-náboženské doktríně byla teorie o predestinaci. Kalvín hlásal: „Bůh určil jedny ke spáse, druhé zatracuje. Lidé jsou zatraceni nikoliv proto, že hřeší, ale hřeší proto, že je Bůh zatratil."

Církve vzešlé ze švýcarské reformace se označují jako reformované církve helvétského vyznání. Kalvinisté (stoupenci helvétského vyznání) zdůrazňují Boží svrchovanou vládu nad světem. Večeři Páně chápou jako symbolickou připomínku Kristovy duchovní přítomnosti v církvi. Ze Švýcarska se kalvínská reformace rozšířila hlavně do Francie (stoupenci kalvinismu se nazývali hugenoti), Anglie (puritáni), Nizozemí, Uher. V Čechách se pod vlivem kalvinismu profilovala Jednota bratrská.

Anglická reformace

Anglie se roku 1534 odtrhla od Říma a král Jindřich VIII. se prohlásil za hlavu anglikánské církve. V jejím rámci existovala kalvinistická frakce, tzv. puritáni, kteří usilovali o očistu anglikánské církve od katolických prvků. Kolem roku 1600 se puritáni rozštěpili na dva proudy, independenty a presbyteriány.

Holandská reformace

V 16. století našel v Holandsku odezvu především kalvinismus. Vládce země, císař Karel V., vystoupil ostře proti reformovaným směrům, ale myšlenky se šířily dál. Roku 1571 zveřejnil teolog Quido de Brés ve valonštině a o rok později ve vlámštině zásady nizozemského kalvinismu. Charakteristickým rysem nizozemské reformace je její úzké sepětí s národnostními otázkami. Na národní synodě v Dordrechtu roku 1578 byla usnesena rozluka holandské a valonské obce v reformované církvi. Rozluka byla pouze správní, náboženské obřady zůstaly nezměněny. Tato valonská skupina holandské reformované církve trvala do roku 1816, kdy byli valonští opět připojeni k holandské reformované církvi.

Ohromné ztráty, které reformace způsobila katolicismu a autoritě papeže, postavily katolickou církev před nutnost zahájit protiofenzívu. Pro boj s reformací byl roku 1540 založen nový řád – Tovaryšstvo Ježíšovo. Byl zahájen tridentský koncil (1545 – 1563), jehož výsledkem bylo odsouzení všech směrů reformace a uznání papežské svrchovanosti ve věcech víry.