Judicium Serarii

Judicium de P. Serarii Responsione ad Exercitationem paradoxam anonymi cujusdam

Posudek Odpovědi Petra Seraria na Paradoxní cvičení jakéhosi anonyma

Vznik díla:
1666 Amsterdam

Vydání:
1667 Amsterdam (jako přídavek k polemice P. Seraria proti

karteziánskému anonymovi)

1897 Praha, in: J. Kvačala, Korrespondence J. A. Komenského I, s. 305-325

1974 Praha, J. A. Comenii Opera omnia, sv. 18

Obsah:

Komenského traktát proti kartezianismu v podobě posouzení polemického díla Petra Seraria, namířeného proti rovněž polemickému spisu Ludvíka Meyera. Když roku 1644 bylo vydáno dílo filozofa René Descartesa Principia philosophiae (Základy filozofie), nacházelo jeho učení víc a více přívrženců, ale i odpůrců. Mezi odpůrce patřil také Komenský. Teologové (hlavně reformovaní) spatřovali v kartezianismu ohrožení víry a náboženství. Sám Descartes sice nevyvozoval ze své filozofie důsledky proti církvím, z opatrnosti uznal Zjevení za nepochybnou pravdu a neprohlásil filozofii za oprávněnou vykladatelku Písma. Zato tento požadavek vznesl jeho a Spinozův přítel, amsterdamský lékař Ludvík Meyer ve spise vydaném anonymně Philosophia S. Scripturae interpres; exercitatio paradoxa... (Filozofie vykladatelkou Písma svatého; neobvyklé cvičení...). Petr Serarius, chiliasta blízký pietismu a Komenskému, napadl Meyerův anonymně vydaný spis polemikou Responsio ad Exercitationem paradoxam anonymi cujusdam Cartesianae sectae discipuli... (Odpověď na Paradoxní cvičení jakéhosi žáka karteziánské sekty...).

Serarius požádal o posudek svého díla Komenského. Ten napsal zhodnocení a své názory na karteziánství, jež jsou známé pod názvem De hoc viri doctissimi scripto amice requisitum sincereque datum judicium (Přátelsky vyžádaný a upřímně podaný posudek o tomto spise veleučeného muže). Komenský ve svém posudku souhlasí se Serariem, který odvádí lidi od světské moudrosti, jež je ďáblovou nástrahou. Je-li nám dán boží zákon jako norma víry, života a naděje, pak není třeba lidské moudrosti. Komenskému se líbí u Descartesa jeho snaha osvobodit se od předsudků i to, že hledá nové cesty. Ale je otázka, zda je našel. Uznává matematické výsledky, jichž dosáhla karteziánská filozofie, i když nerozřešila otázku ani kvadratury kruhu, ani perpetua mobile. Ani karteziánské „cogito, ergo sum“ („myslím, tedy jsem“) neposkytuje člověku plnou jistotu. Podle Komenského Descartes dospěl k chybnému rozumovému závěru, když nedbal zkušeností a zjevení. U věcí pomíjel boží vůli a z ní vyplývající účel věcí a zabýval se pouze jejich vznikem a úkazem. Kdyby se byl otázal zjevení, pak by poznal, že věci zde jsou pro člověka.

Nedůslednost Descartesovu vidí Komenský v chápání pohybu, že totiž jeho přímou příčinou je Bůh. Je to podobně dětský názor, jako když dvanáctiletý Komenský vysvětloval spolužákovi původ barev květů tak, že barvy přecházejí z květu na květ. Později však došel k poznání, že Bůh stvořil světlo, z něhož se květ vyvinul. Podobně tomu je s pohybem. Komenský pak vyvrací některé části Descartesovy fyziky, zejména jeho teorii o teple, jako doklad zmateného Descartesova učení.

Třebaže se Komenský mýlil, je toto dílo pokládáno za nejlepší z protidescartesovských spisů a současně nám doplňuje představu o Komenském jako pansofovi.

Poučení o díle:

J. A. Comenii Opera omnia, sv. 18. Praha 1974, s. 57-60

J. V. Novák – J. Hendrich, Jan Amos Komenský jeho život a spisy. Praha 1932, s. 638-641

Jan Kumpera, J. A. Komenský, poutník na rozhraní věků. Praha – Ostrava 1992, s. 251