česká evangelická emigrace

Po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 opouštěli příslušníci evangelických církví postupně Čechy i Moravu a uchylovali se převážně do těch okolních zemí, v nichž jim nehrozilo pronásledování – do Saska, Slezska, Uher (zejména na území Slovenska) a Polska, méně často do vzdálenějších zemí, např. Anglie, Nizozemí, Švédska, Dánska, Sedmihradska, Švýcarska. Emigrace vrcholí kolem roku 1627 – 1629, po vydání Obnoveného zřízení zemského, císařského patentu, který zakazoval nekatolíkům pobyt v zemi. Do exilu odešlo tehdy mnoho významných činitelů politických i kulturních, vedle Komenského, např. Václav Hollar, Pavel Skála ze Zhoře, Karel starší ze Žerotína, Pavel Stránský ze Zap. Ve snaze dosáhnout ve své vlasti obnovení předbělohorských poměrů vyvíjeli exulanti bohatou činnost diplomatickou i vojenskou ve službách spojeneckých evangelických panovníků různých evropských zemí, velké naděje vkládali zejména do švédských vojenských úspěchů v průběhu třicetileté války. Konec nadějí exulantů na zvrat domácích poměrů a na návrat do vlasti znamenal vestfálský mír z roku 1648, jímž se třicetiletá válka skončila a jímž se, přes sliby švédské diplomacie, stvrdilo začlenění České koruny do habsburské říše.