2. anglo-holandská válka

Anglický parlament vydal 9. října 1651 tzv. navigační akta, která byla počátkem nepřátelství mezi Anglií a Nizozemím. Bylo to opatření, které mělo omezit zprostředkovatelský obchod, z něhož Holandsku plynuly velké zisky. Podle navigačních akt byly cizozemské lodi vyloučeny z anglické pobřežní plavby. Cizí zboží se smělo dovážet výhradně na anglických lodích nebo na lodích té země, která dovážené zboží vyráběla. Napětí z toho vzniklé vedlo k první námořní válce Holandska s Anglií roku 1652 a mnoha obrovským námořním bitvám. Holandské loďstvo utrpělo v rozhodujících bitvách v červnu a červenci 1653 řadu porážek a holandská strana musela uznat navigační akta. Mírová smlouva byla podepsána 15. dubna 1654 ve Westminsteru. V roce 1660 vydal anglický král Karel II. nová navigační akta, která byla pro Holanďany ještě méně přijatelná než akta z roku 1651. Konflikty, k nimž docházelo zvláště často v koloniích, vedly nakonec ke druhé anglo-holandské válce. Oficiálně byla válka vypovězena začátkem roku 1665, ale fakticky začala už v roce 1664 útokem Angličanů na holandské pevnosti na západoindickém pobřeží a obsazením Nového Amsterdamu v Severní Americe. Holanďané po první válce značně posílili své loďstvo, pod vedením de Ruytera Angličany porazili, vtrhli do ústí Temže a ohrozili dokonce i Londýn. Za této situace byli Angličani nuceni podepsat 31. července 1667 Bredskou smlouvu, podle níž si Anglie podržela Nový Amsterdam. Holandsko dostalo od Anglie Surinam v Jižní Americe a podrželo si ostrov Pulo-Ram (Moluky). Navigační akta byla poněkud zmírněna. Druhá anglo-holandská válka byla mezníkem v dějinách vztahů mezi oběma státy. Odchod Angličanů z Indonésie a Holanďanů ze Severní Ameriky fakticky znamenal rozdělení zájmových sfér obou zemí.